Během prvních měsíců roku 2025 jsem já, Helena Novotná, obdržela pozvání k aktivní účasti na vzpomínkovém setkání pozůstalých obětí nacionálního socialismu v Mnichově ve věznici Stadelheim. Považovala jsem za svoji osobní povinnost na zahraniční akci vystoupit a představit na ní účastníka druhého odboje, vedoucího kolínské pobočky protinacistické skupiny Petiční výbor Věrni zůstaneme a Ústřední vedení odboje domácího, pradědu Ing. Karla Hladečka.
Třicátý dubnový den byl slunečný. V odpoledních hodinách byla akce zahájena pietním aktem za přítomnosti bavorského ministra spravedlnosti Georga Eisenreicha. Sešli jsme se v úzkém kruhu na hřbitově Perlacher Forst u Ehrenhainu II, kde jsou pohřbeny ostatky 93 obětí nacionálního socialismu pěti národností. Čechů je na tomto místě pochováno 68, včetně mého pradědy. Ehrenhain II byl při této příležitosti opatřen dvěma pěknými věnci. Zazněly krátké projevy pana ministra a Heidi Delbeck, hlavní organizátorky. Poté jsme se odebrali do věznice Stadelheim. Program pokračoval v tělocvičně upravené pro účely tohoto ojedinělého setkání. Po obvodových stěnách visely zvětšené snímky z evidenční knihy vězňů. Podobným záznamem k pradědovi disponuji též.
Každý účastník měl stanoveno místo dle přehledného zasedacího pořádku. Na něm byl umístěn program a sluchátka se zařízením pro příjem simultánně překládaného obsahu. Mě tlumočnice doprovázela již na hřbitově a velice mi pomohla v komunikaci s účastníky hovořícími pouze německy. Další výhodou později bylo, že jsem mohla přednášet v mateřštině. Za zajištění kvalitních překladatelských služeb patří organizátorům velký dík!
Úvodní slovo přednesl pan ministr Eisenreich. Zvláště se mi líbilo jeho sdělení v tom smyslu, že demokracii musí bránit a prosazovat každý z nás. Dále pokračoval ředitel věznice pan Schmid, Heidi Delbeck a Elke Hammerbacher, která se věnovala popravené Anně Gutenbergerové. Tato žena byla negramotná a před popravou tudíž nemohla napsat poslední dopis. Po hudebním vystoupení Dua Millefleurs následovaly prezentace ostatních příbuzných obětí (viz program akce ve fotogalerii). Byly zde zastoupeny různé věkové kategorie. Každý představil svého předka trochu odlišně. Někdo citoval z posledního dopisu, jiný uvedl časový údaj od opuštění cely smrti po vlastní konec života dotyčného, který zjistil v exekučním protokolu. Pamětníci popisovali osobní vzpomínky. Na plátno se promítal portrét toho, o kom byla právě řeč.
Přišla jsem na řadu. Tělocvična utichla. Otevřela jsem desky s textem proslovu a doufala jsem, že se budu soustředit na několik známých tváří v publiku. To se v důsledku nervozity slilo v jediný celek. Českou republiku jsem zde reprezentovala jako jediná, uvědomovala jsem si s tím spojenou odpovědnost. Zaměřila jsem se proto na artikulaci a tempo, s vědomím, že se řeč překládá. Maximální délka projevu byla stanovena na 5 minut, což jsem dodržela. Pokusila jsem se obsáhnout ty nejdůležitější údaje z pradědova života. Připojila jsem informaci o mém úsilí spojeném se zachováním jeho odkazu. Závěr patřil konstatování, že gilotina, jíž byl popraven praděda i dalších cca 1200 osob, by měla být optimálním způsobem a kontextualizovaně vystavena.
Po skončení přednáškové části bylo organizováno občerstvení. Zde panovala uvolněnější atmosféra. Na jídlo jsem neměla chuť a dala jsem si Apfelschorle, který byl vynikající a měl adekvátní teplotu. Večer jsem strávila podnětnou diskuzí s lidmi z oboru a s ostatními příbuznými. Potěšilo mě, že se za mnou zastavili se slovy podpory lidé, kteří sdílí názor na potřebu vystavení stadelheimské gilotiny.
Následující den byla pro zájemce uspořádána prohlídka vybraných částí věznice: místa, kde byla umístěna gilotina, traktu s celou smrti, kostela, nejbližšího okolí u původního vchodu do věznice. Prohlídku vedl pan ředitel Schmid a seznámil nás s jejím využíváním v minulosti i současnosti. Bylo dovoleno vytvořit skupinový snímek na dvoře věznice. Děkuji za veškerou podporu v rámci této akce paní Beatrice Löbl-Irmey, zvláště s překládáním při návštěvě věznice.
Poté jsem provedla cílený terénní průzkum na hřbitově Perlacher Forst. Tento se podařil. Našla jsem místo pohřbení pradědova zástupce v odbojové skupině, Josefa Doskočila. O měsíc později se na hřbitov vracím a dále zkoumám hroby zde pohřbených Čechů.
Druhá návštěva Mnichova v tomto roce měla skutečně pádný důvod. Totiž vzácnou příležitost prohlédnout si dosud stojící historickou část norimberské věznice. Zde byl před popravou vězněn praděda Hladeček asi šest měsíců, stejně tak jeho přímí a nepřímí spolupracovníci. Tato část věznice není běžně přístupná. Její fyzický stav je velmi špatný a budoucí osud nejistý. Za zprostředkování prohlídky děkuji Alexandru Korbovi, za umožnění řediteli věznice panu Vogtovi a panu Edelmannovi za provedení. Návštěvě norimberské věznice se budu věnovat v některém z příštích příspěvků.
Fotogalerie ZDE.
